První příspěvek, autor: Julie Levy Ferstová (8.B)

Ahojky. Jmenuji se Levy a toto je moje povídka. Snad se bude líbit :)

Záříš

By Levy

Městem se prohání sněhová bouře. Většina lidí je pěkně doma v teplíčku a zbytek se k sobě choulí ve vstupech do metra nebo si sedí ve vytápěném autě.

Ona ne. Úplně na druhé straně města v části, které se říká „dolní město“ stojí opuštěná dívka. Je jí asi 17. Vlasy, které má stažené do dvou culíků po stranách hlavy, jsou černější než černočerná noc. Rozpuštěné jsou dlouhé až k pasu ale nyní jsou jen pod prsa. Zvedne hlavu s prosebným výrazem, jako by chtěla prohlédnout skrz hradbu mračen, ze kterých se nepřetržitě sype sněhová nadílka. Dívka se rozejde rychlou chůzí hlouběji do dolního města. Míjí malé krámky s rychlým občerstvením, stánek s novinami a hodně malých hospůdek a barů.

U žádné budovy se nezastaví. Některé mají zhasnuto a na dveřích visí „PŘES SVÁTKY ZAVŘENO!“A jiné ji zase nelákají. Má jasný cíl a ten leží před ní. Doslova. Došla tam, kam měla namířeno. K malé hospůdce v té nejzapadlejší části města. Cedule nad dveřmi, která měla lidi vítat, nyní schlíple visí jen na jednom rohu a při sebemenším zachvěvu se rozskřípe na celé kolo. Otevře dveře a nedočkavě vstoupí dovnitř...

Další část povídky Záříš od stejné autorky

Jako vždy, nic ji tu tak nezaujme, jako schody do dalšího patra.
Opatrně se rozehlédne kolem.Jako by snad od někud měl vyskočit zloděj či krvelačný zabiják prahnoucí po ní. Nikde nic  však nenaznačovalo nebezpečí a tak se černovlasá dívka rozvážně rozešla k oněm schodům.
Vyjde je, pokračuje překvapivě světlou chodbou až na konec, kde zahne do prava. Jsou tam dveře. Z ošoupaných džínů vytáhne klíče a otočí jimi v zámku. Znovu se opatrně rozhlédne kolem sebe a pak teprve zapluje do místnosti za dveřmi. Najednou jakoby z ní něco spadlo. Sundá si svojí mikinu, která ladí k jejím vlasům a ihned se skácí na postel.
Během chvilky usne. Doufá v klidnou noc ale není jí dopřána.
Celou noc se převaluje. Posluchá písničky, čte si ale stejně ne a ne usnout.
Chvilku po druhé v noci se konečně mozek unaví natolik, aby nebohé černovlásce dovolil se trošku vyspat.
Na budíku je právě 7:00, když se probudí. Rychle se umyje,obleče a lehce namaluje. Starou řasenkou, která zrovna moc dobře nemaluje, ale co.
Seběhne schody do přízemí, vypije něčí horké kafe a do tašky hodí jablko.
Další den je před ní. A jen týden do Štědrého Dne!
V tuhle dobu je normálně v ulicích schon, ale dnes ne. Výjmečně si pospali dneska i lidé této části města. V luxusu si spí klidně až do oběda, jenže tady ne. Protože, jestli chceš v této čtvrti koupit něco kvalitního, musíš jedině ráno. Tady platí přísloví:„Kdo dřív příjde, ten dřív mele!“
Pokud si chceš něco kvalitního koupit, nebo mít dobrý výběr nesmíš vstát pozdě. Pak je to jen a jen Tvoje hloupost.
Černovláska to ví, ale krámky přecpané poměrně kvalitním zbožím ona nevnímá. Jen nemá ráda, když se musí procpávat davem šílenců, kteří si chtějí koupit i tu sebemenší blbost. Spokojeně kráčí a u toho si brouká známou melodii. Někdy jde rovně, jindy zahne za pravý či levý roh.
Najednou se ozve vískot dětí a kolem naší černovlásky se jich hemží asi 10. Jásají,křičí a pískají a poskakují kolem ní a ta je hladí a objímá.
Únava ze skoro probdělé noci, jakoby zmizela. Na tváři ji září úsměv.
Během chvilky ale zase zmizí. Ozvou se kroky a děti se otočí.
Promluví melodický,hluboký hlas:„Ahoj,Zari.“..

Ahoj! Doufám, že jste na mně a hlavně na mou povídku/ příběh „Záříš“ nezapomněli. Omlouvám se, že jsem dlouho nic nenapsala ale bylo toho moc. Mimo učení se na pololetky jsem měla i jiné problémy. No, počínaje dneškem (15.1.2015) začnu snad psát více. Doufám, že se zase dostanu do mého tempa :). Děkuji za Vaši trpělivost.

Julie Levy Ferstová

Černovláska se prudce otočí. Stojí tam on. Ten, kterého v tuto dobu chtěla ze všech lidí nejméně potkat. Vysoký blonďák s temnýma, šedivýma očima. Vzpomíná, kdy ho naposled viděla a jak se změnil.

Z přemítání nad jeho vzhledem ji vytrhne dotaz chlapečka:„Zari? Kdo je Zari?“ Blonďák vytáhne jedno obočí a s nechápavým pohledem upírá oči stále na černovlásku. Ona zareaguje rychle. „Broučku a vy ostatní...maminky si o Vás určitě dělají starost. Běžte domů,ano?!“ Děti sice zaváhaly, přece jenom je tahle konverzace a jméno Zari zajímalo, ale nakonec přikývly a odešly. Černovláska si oddychla a znovu upřela pohled, tentokrát ledový, na kluka před ní. „Vypadá to, že ses tu sice zabydlela, ale pořád jsi nedovolila ostatním poznat tě,viď?“ promluví znovu onen příchozí. Hledí na ni bez bázně a s nepříjemným úšklebkem na tváři se rozejde k ní. Černovláska zpanikaří. Otočí se s cílem utíkat jako o život, ale zarazí se. To ona přece nechce. Musí mu ukázat, že se změnila!

Že už není ta dívka, která se bála promluvit. Prudce se nadechla a pak zase vydechla. Otočila se na blonďáka a promluvila. Její hlas zněl tvrdě a naznačoval, že jeho majitelka je naštvaná. „Ale, ale kohopak tu máme? Pan „Mám vše ,co potřebuji, tak se mi kliď z očí“ se objevil! To je mi ale „vzácná“ návštěva!“ Blonďák už, už chtěl začít oponovat, ale ona ho nenechala. „Zmizni mi s očí! Já na Tebe nemám čas. Běž!“ Cítila, že pomalu začíná hysterčit a když se nezastavil, ale naopak přidal do kroku, otočila se a utekla pryč. Daleko od něj, od minulosti a daleko od toho vtíravého pocitu bezbrannosti. Obratně prokličkovala mezi začínajícím davem a hnala se dál. Uklidnila se až teprve, když stála před důverně známou hospůdkou. Pokusila se zamaskovat nepříjemné emoce ve svých očích, které vyvolalo toto setkání, a s pohledem hřejívým jako letní slunce vstoupila vstříc pánu domu. Doufala, že on si bude ještě přispávat, proto také nadskočila při vyřčení svého jména z mužových úst. Otočila se. Za

barem stál vysoký, svalnatý muž. Jeho dlouhé hnědé vlasy, které byly stáhnuty do ledabylého culíku, mu dávaly mladší vzhled.Lidé si ho často pletli se studentem střední školy přitom byl o 10 let starší.